Během života se postupně vyvíjí nejen člověk, ale i jeho pohled na život – to, co nám v mládí připadá „trapné :D“, ve středním věku už dávno neřešíme a v pozdním se nad svým mladším já a jeho naivitou sami pobavíme.
Stejně tak není moc moudré zastávat neochvějně jen jeden názor, ale dopřát si občas i názorovou pluralitu, diskuzi, nebo se pokusit o kvalifikované rozhodnutí.
Sundejme si na chvíli růžové brýle a pojďme se společně podívat, které mýty jsou skutečně tedy těmi mýty, a které jsou naopak pomyslnými kostlivci ve skříni, a jaká jsou fakta.
Mýtus č.1 – Na soukromé škole vás nic nenaučí…
Základní premisou je, že škola člověka nic nenaučí, tím pádem je nekvalitní. Stranou ovšem zůstává nepochopení vysokoškolského světa. Vysokoškolský svět se totiž zásadně liší od toho, jaký známe ze střední i základní školy. Základní škola = povinná školní docházka s důrazem na slovo povinná – znamená, že ve škole prostě být musíme. Na střední školu ani učiliště již nemusíme, ale budeme čelit sociálnímu tlaku (čti posměškům :) ) vrstevníků, známých i společnosti a naši rodiče si to zpravidla nenechají „na triku“.
Na vysoké škole ale být nemusíme, sociální tlak ustal = nic nás nenutí a ani nutit nebude (snad vyjma rodičů) se nadále učit. Tím se dostáváme k jádru věci – opravdu je vysoká škola stojící na samostudiu po přednáškách a cvičeních odpovědná za to, že místo pročítání skript a kontinuální přípravy prokrastinujeme?…
Špatně vybraný obor, nesedící pedagog, nudná, nebo nepochopitelná látka předmětu nás může odradit od samostudia, nebo interaktivity a kladení dotazů na přednáškách i „cvikách“. Problém pak nastane ve chvílích, kdy přicházejí na řadu zápočty a zkouškové období, během kterých zjistíme, že učit se a chodit na zkoušky za nás bohužel nikdo nebude.
Mýtus č.2 – Titul si na soukromé škole jednoduše koupíte!
„Magisterský titul za měsíc?“ Všichni známe „turbostudenty“ a „rychlokvašky“ zaplavující novinové články ať už s tituly z českých/slovenských soukromých rychlokvaško-univerzit a turbo-institutů, anebo také z veřejného školství v podobě právnické fakulty ZČU z Plzně.
Takové kauzy škodí všem školám a soukromým dvojnásob. Jako třešničku na dortu lze brát stovky inzerátů soukromých jedinců, nebo v poslední době i několika firem, ve kterých jsou nabídky na sepsání seminárních, bakalářských, diplomových, ba dokonce i rigorózních prací napříč studijními obory. Do jaké míry jsou tato jednání morální je na rozhodnutí každého z nás. My považujeme neustávající modernizaci informačních technologií a anti-plagiátorských systémů za důležitý prvek bezpečnosti a opětovné důvěry ve školství.
VŠPP jako škola soukromá se svými statistikami nespadá do škatulky „VŠ – kterou všichni dokončí“, nebo mezi VŠ, kde jsou tituly distribuovány jako rohlíky. Vzhledem k faktu, že si u nás studenti školné platí, dalo by se očekávat, že statistiky „úmrtnosti“ budeme tajit… ale průměrný počet absolventů ukazuje „úmrtnost“ přesahující 30% studentů v rámci ročníku. Ne vždy se jedná o situaci, kdy se student jednoduše přestěhuje mimo kraj, ve většině případů je důvodem neplnění studijních povinností.
Sami se tak vnímáme jako vysoká škola přívětivá, současně i náročná, neboť jedině tak zajistíme svým absolventům úspěšnou profesní kariéru.
Mýtus č.3 – Soukromé školství není kvalitní…
Jsme si jisti, že mezi řadami absolventů najdeme jak odpůrce, tak obhájce toho tvrzení. A také jsme si jisti, že najdeme nejednoho absolventa, který započal svou dráhu neúspěšně na veřejné, pokračoval úspěšně na soukromé vysoké škole, aby pak navázal doktorským studiem opět na veřejné vysoké škole. Nelze tak snadno generalizovat a škatulkovat, že to či ono školství je, nebo není obecně kvalitní/nekvalitní, navíc ve chvíli, kdy řada skutečně kvalitních pedagogů vyučuje jak na veřejné vysoké škole, tak i na soukromé vysoké škole zároveň…
Věříme, že měřítkem kvality vysoké školy jsou především její absolventi. Jejich úspěchy a kariéry, které je posouvají dál. Pro nás jsou naši absolventi stěžejní kapitál, který nám díky síle osobního doporučení umožňuje již přes 20 let vzdělávat generace. Ve výuce jsme pak hrdí nejen na naše špičkové akademiky a vědce, ale také odborníky z praxe, kteří působí na vrcholových pozicích ve svých oborech. Těší nás, že tak můžeme poskytnout našim studentům – to nejlepší z obou světů.
Mýtus č.4 – Studenti, co tam chodí, by se jinam nedostali!
Atraktivní moderní obory, přívětivý přístup ke studiu, profesně orientované vzdělávání, člověk zde není jen číslo, více praxe ve studiu, teorie obohacená o praxi, časová flexibilita studia nebo fakt, že na soukromých školách nepotkáte „pedagoga“, co „pustí“ jen 20% studentů v ročníku?
Důvodů pro studium je mnohem více a každý si tak může najít ten svůj. Naší politikou je, že studenty přijmeme bez přijímaček – pak už je ale na nich, aby se ukázali.
Mýtus č.5 – Soukromé školy jsou drahé!
Jsou. Proč? Jednoduše, studium nám neplatí stát a náklady jsou tak pro každého z nás mnohem viditelnější (aneb z cizího krev neteče). I když – ať už si to přiznáme, nebo ne, je zde zásadní rozdíl. A to, jestli si studium opravdu hradíme sami, nebo jej za nás platí rodiče… Samostatnou kapitolou jsou pak zahraniční angolsaské vysoké školy, vůči kterým se školné z ČR naopak se svou výší „krčí v koutě“.
Platíme si studium sami
Tzn. musíme si na něj vydělat. Vydat každé pololetí skoro jednu výplatu za školné může vypadat jako „šílená darda“, nepovažujeme-li studium za investici do vzdělání a budoucnosti. Nebo lepšího uplatnění na trhu práce. To si pak můžeme za ušetřené peníze koupit každý rok nový iPhone a parádní dovolenou k tomu….
Platit si za studium nás naopak podvědomě motivuje i zavazuje k určité odpovědnosti, a to:
- abychom věnovali větší péči výběru vysoké školy i programu studia a vybrali si tak napoprvé správně;
- abychom opravdu studovali, protože víme, že čím déle budeme studovat, tím dražší to pro nás bude;
- abychom se snažili nově nabyté vědomosti aplikovat – ať již do života (práce se zdroji, kritické myšlení, ap.), nebo do práce (v rámci zaměstnání, nebo podnikání, aj.);
- abychom si nekomplikovali život zbytečně.
Studium za nás platí rodiče
Řekněme si to narovinu. Když nám náklady platí rodiče, je to skoro vždy určitý tlak, ať už přímý z jejich strany, abychom dostudovali, nebo nepřímý z naší, že je nechceme zklamat. To, jak dlouho nám naše stimulace vydrží a dokážeme plnit studijní povinnosti, je individuální.
Když vystudujeme, vše je v pořádku, když ne „však oni jsou to naši rodiče, to se nějak vsákne“. Kdyby nám ovšem vystavili účet za promarněné studium, asi bychom nákladnost studia nejen v poplatcích za školné, ale také ubytování, jízdné a stravu vnímali jinak.
VŠPP a „prezenční mix“
Na VŠPP si uvědomujeme hodnotu peněz i času. Nechceme, abyste ve školní lavici strávili celé mládí, proto jsme zapracovali na optimalizaci prezenční výuky a sestavili prezenční výuku nen do 3 dnů v týdnu. Co to znamená?
- Více času na koníčky;
- více času na brigády nebo na práci;
- více času na samostudium;
- a více odpovědnosti sami za sebe.
Sečteno podtrženo
- Mýtus 1. Na soukromé škole vás nic nenaučí!
- Když nechceme, nenaučí nás nikdo nic a skoro nikde :) v soukromém školství, ani ve veřejném.
- Mýtus 2. Titul si na soukromé škole jednoduše koupíte.
- Pokud si i v dnešní době coby uchazeči myslíme, že si titul jednoduše koupíme, zpravidla naše studium skončí ještě v prvním ročníku.
- Mýtus 3. Soukromé školství není kvalitní!
- Podřezávalo by si tak pod sebou větev. O kvalitě vypovídají absolventi, VŠPP je na ty své patřičně hrdá.
- Mýtus 4. Studenti, co tam chodí, by se jinam nedostali!
- Za důvody výběru vysoké školy ke studiu je zodpovědný každý pouze sám sobě.
- Mýtus 5. Soukromé školy jsou drahé.
- Zahraniční určitě, u českých je to o prioritách – buď investujeme peníze do vzdělání, nebo jedeme na dovolenou – je to na nás.
A jsme u konce. Jsme rádi, že jsme společně mohli některé mýty oprášit a jiné snad i rozprášit. Něco jsme si potvrdili, něco zase vyvrátili. To nejdůležitější – názor na věc – si ale uděláme každý sám, a tak je to správně.
